Konec hry

Samuel Beckett

Uvažte, uvažte, jsme na zemi, to je beznadějné!
5.9. 2020
Samuel Beckett
Jiří Kolář
Ivan Krejčí
Tomáš Vůjtek
Ondřej Švandrlík
Milan David
Marta Roszkopfová
Petr Pěnkava
Kamila Holaňová

Nejbližší představení

sobota 5. září 2020 18:30 -- 20:10
PREMIÉRA
350 Kč
Nelze objednat Vyprodáno
pondělí 7. září 2020 18:30 -- 20:10
Mimo předplatné
240 Kč
Nelze objednat Vyprodáno
čtvrtek 10. září 2020 18:30 -- 20:10
Mimo předplatné
240 Kč
Nelze objednat Vyprodáno

Samuel Barclay Beckett, se narodil 13. dubna roku 1906 ve Foxrocku, jižně od Dublinu, v zámožné, protestantsky založené rodině. Právě protestantská výchova, která byla v irském katolickém prostředí mnohem přísnější než kdekoli jinde, zanechala trvalé stopy na Beckettově vztahu k náboženství. Odtud pramení jeho hluboká skepse vůči křesťanství a víře v cokoli vyššího, co dává životu smysl, která výrazně poznamenala celé jeho literární dílo.

Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu a ve studiích pak pokračoval tamtéž na jezuitské Trinity College (studoval zde práva a filologii). Po studiích působil necelý rok jako učitel v Belfastu, ale už v roce 1928 odjel do Francie, kde přednášel angličtinu (mimo jiné i na pařížské Sorbonně). V Paříži se seznámil s Jamesem Joycem, který ho inspiroval k literární dráze. Stal se Joyceovým sekretářem a byl svému mistrovi bezmezně oddán. Beckett vydal knihu esejů o jeho díle Plačky za Finneganem (Finnegans Wake) a také kritický esej o Marcelu Proustovi. Oba tito autoři se mu stali vzory pro první prozaické pokusy, v nichž uplatnil metodu tzv. proudu vědomí.

V roce 1930 se Samuel Beckett vrátil do rodného Irska, kde vyučoval francouzštinu na dublinské Trinity College. Již následujícího roku se rozhodl pro literární dráhu. Dědictví, které získal po otcově smrti, mu umožnilo, aby se usadil v Londýně. Tady se poté, co u něj propukly těžké depresivní stavy, načas ocitl v psychiatrické léčebně. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě. Z prostředí blázince čerpá román Murphy z roku 1938, v němž je bizarní humor střídán filozofickými úvahami o absurditě lidského údělu. Román odmítlo dvaačtyřicet nakladatelů a nakonec propadl i u čtenářů (prodalo se jen třicet výtisků).

V roce 1939 Samuel Beckett opustil definitivně Irsko a za svou novou vlast přijal Francii („Je mi milejší Francie ve válce než Irsko v míru.“). Během okupace Francie hitlerovským Německem se aktivně zapojil do francouzského hnutí odporu. V roce 1942 mu hrozilo za tuto činnost zatčení gestapem, před kterým utekl do malé vesničky Roussillon na jihu Francie. Během této cesty vznikají první dialogy nejslavnější Beckettovy hry Čekání na Godota (En attendant Godot). Až do konce války žil na venkově a živil se jako zemědělský dělník. Pronásledování gestapem u něj vyvolalo další duševní krizi, ze které se pokoušel dostat humorem svého posledního anglicky psaného románu Tso (Watt).

Po skončení druhé světové války se Beckett, jenž byl za svou účast v odboji vyznamenán francouzským válečným křížem, vrátil do Paříže, která se pak stala až do konce života jeho domovem. Zároveň se rozhodl psát napříště francouzsky, aby se oprostil od stereotypů a nánosů rodného jazyka. Francouzština mu navíc poskytla nadto ještě jednu výhodu, neboť ve srovnání s jinými jazyky disponuje větší mírou abstrakce („Je v ní snazší psát beze stylu.“). Svá díla však nadále do angličtiny překládal. O tom, jak velmi kritický byl ke svým překladům, svědčí i Beckettův povzdech nad anglickým překladem jeho posledního románu Jak to je (Comment c´ est ) z roku 1961 (anglický překlad How It is vyšel o tři roky později): „Ale ne, zas mi to nevyšlo. Angličtina mi odolala.“

Léta 1946 – 1950 považoval za své nejlepší tvůrčí období („Pak už jsem nenapsal nic, co by pro mě mělo nějakou cenu.“). Stěžejním počinem tohoto období je experimentální románová trilogie, v níž Beckett zpracovává téma nemožnosti (neschopnosti) komunikace jedince s okolním světem. Vzniká tak osobitá poetika založená na paradoxu, který Beckett formuloval v roce 1949: „Není co vyjádřit, není jak vyjádřit, není na základě čeho vyjádřit, není možnost vyjádřit, není touha vyjádřit, a zároveň je nezbytnost vyjádřit."  Prvním dílem této trilogie je román Molloy (1951), ve stejném roce pak vychází díl druhý, Malone umírá (Malone meurt) a o dva roky později vychází třetí díl, Nepojmenovatelný (L' Innomable, 1953). Čtenářský zájem není nijak valný, jak to dokládají počty prodaných výtisků při prvním vydání: Molloy to dotáhl na 694, Malone umírá na 241 a Nepojmenovatelný na 476. Beckett zkrátka není pro každého, což platilo tenkrát, stejně jako to platí i dnes.

„Čekání na Godota jsem začal psát proto, abych se trochu pobavil, abych si odpočinul od té strašné prózy, kterou jsem tenkrát psal.“, prohlásil, když v roce 1969 přebíral Nobelovu cenu za literaturu. Tuto „oddechovou“ hru, která změnila divadelní dějiny, napsal během práce na své trilogii a definitivní podobu jí dal na přelomu let 1948 / 49. Odmítlo ji třicet pět divadelních ředitelů a nebýt krachujícího divadla Théâtre de Babylone, jehož ředitel Jean-Marie Serreau chtěl ukončit divadelní provoz se ctí („Musím sbalit krám, tak ať to skončí něčím krásným!“), hra by se nejspíš na divadelní prkna vůbec nedostala. Premiéra 5. ledna 1953 měla bouřlivý úspěch a hra se brzy stala lákadlem pro pařížské snoby (kdo ji neviděl, nebyl in), což z ní udělalo vrcholnou kulturní událost. Beckett se tak úspěšně zařadil mezi tvůrce absurdního dramatu, které v té době velmi rychle ovládlo světová jeviště.

Ve druhé polovině padesátých let byl už uznávaným dramatikem, jehož hry se těšily velkému zájmu. K těm nejuváděnějším patří zejména Konec hry (Fin de partie, Endgame), Poslední páska (Krappʾs Last Tape, La Derniere Bande, jediná hra, kterou Beckett napsal nejdřív anglicky) a Šťastné dny (Oh! Les beaux jours. Happy days). Posléze začal Beckett své hry i režírovat a oblast své tvorby rozšířil také o rozhlas a film. Velmi úspěšná byla jeho rozhlasová hra Všichni, kdož padají (All That Fall) a z filmových projektů získal zasloužený ohlas jeho snímek lakonický nazvaný Film, v němž jeho jedinou postavu ztvárnil slavný komik němého filmu Buster Keaton (jeho stařecké tělo zde beze slov vypráví o pomíjivosti veškeré slávy a absurditě lidského života).

Ačkoli se Beckett nijak nezpronevěřil východiskům své tvorby a nijak nevyšel svým čtenářům a divákům vstříc, jeho věhlas stále rostl. Psal stále tu samou satiru na člověka, která je sice místy vtipná, ale především je neúprosně pravdivá, a tudíž i krutá. Pokud tedy Beckett předstihl svou dobu, a přinejmenším před válkou byl ten náskok skutečně značný, nezbylo nakonec době, než aby s ním pokorně srovnala krok. Poválečný svět si už člověka tolik neidealizoval a byl mnohem přístupnější myšlenkám o absurdnosti lidského údělu, který je provázen všudypřítomným utrpením. Díky tomu se mohl Samuel Beckett v roce 1969 stát laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Peníze, které obdržel společně s cenou, anonymně rozdal těm, kdo je potřebovali víc než on.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se začal aktivně zabývat politikou. V centru jeho zájmu stála otázka apartheidu v Jihoafrické republice, ale zajímal se také o dění ve východní Evropě. Podporoval polské disidenty a podepsal výzvu na zrušení stanného práva v Polsku. V roce 1982 napsal jednoaktové drama Katastrofa (Catastrophe), které dedikoval tehdy vězněnému Václavu Havlovi. Hra byla uvedena 21. června 1982 na divadelním festivalu v Avignonu během večera, který byl Havlovi věnován. Václav Havel pak po svém propuštění napsal Samuelu Beckettovi v dubnu 1983 dopis, který byl v roce 1990 pod názvem Bůh v ráji ducha otištěn v časopise „Theater Heute“. V květnu 1983 věnoval Beckettovi mikroaktovku Chyba, uvedenou 29. listopadu 1983 na večeru solidarity s Chartou 77 ve Stockholmu.

V roce 1986 proběhly po celém světě oslavné akce k Beckettovým osmdesátinám. Pořádaly se výstavy, a konference, vycházely publikace a vznikl také dokument o jeho životě a díle. Když 22. listopadu 1989 Samuel Beckett zemřel, patřil k nejznámějším a nejvýznamnějším spisovatelům svého století, jehož dílo znal celý svět.

 

Tajemný Konec hry

Samuel Beckett psal texty, které se často vzpouzejí jednoznačné interpretaci a nechávají na čtenáři či divákovi, aby se o jejich výklad pokusil sám. Autor tak velkoryse nabízí svému čtenáři (divákovi), aby hlouběji nahlédl do světa jeho hrdinů a prožil tak stejnou duševní trýzeň, jakou prožívají oni. Je pochopitelné, že ne každému čtenáři (divákovi) je takováto interakce po chuti. Ale pokud je autor vyzván, aby se na takovéto interpretaci podílel, dokáže to vtipně a sofistikovaně odmítnout. Například na nesčetné dotazy, kdo je Godot a zda to není, jak by naznačovala etymologie jeho jména, samotný Bůh, odpověděl Beckett, že kdyby to věděl, tak by to napsal.

Ostatně o tom, jak lakonický a enigmatický ve svých poselstvích chtěl Beckett být, svědčí svědectví jeho přítele Raymonda Federmana, který se společně s ním zúčastnil obnovené premiéry Čekání na Godota, přesně dvacet let po prvním uvedení v Paříži: „ Režii měl opět Roger Blin a role Goga, Didiho, Pozza a Luckyho hráli opět stejní herci, samozřejmě všichni o dvacet let starší. Podle mého to bylo zajímavé představení. Roger Blin záměrně zpomalil pohyby herců i způsob, jak pronášeli své repliky, čímž se přiblížil jakési hře ve zpomaleném záznamu. S tím výsledkem, že symbolika vystoupila poněkud příliš na povrch. Potom ve vinárně s herci, režisérem a s Beckettem, jsem se ho zeptal, co si o novém nastudování myslí. „Dobrý, dobrý“, odpověděl. Pak po chvilce váhání spěšně zašeptal: „Jen kdyby se mě nesnažili přinutit říkat víc, než chci říct.“

Roger Blin také režíroval pařížskou premiéru Konce hry ve Studiu Champs- Elysées 26. dubna 1957 (světová premiéra se konala ve francouzštině 1. dubna 1957 v Royal Court Theater v Londýně). Beckett psal Konec hry v těžkém životním období, kdy se vyrovnával se smrtí své matky a bratra. Existenciální otázky po smyslu života jsou proto v textu pokládány s nebývalou intenzitou. Vznikla tak další z variací na věčné beckettovské téma, tentokrát však groteskně krutá. Na světě zbyli pouze trpící invalidé, neschopni pohybu. Jsou však schopni myslet, a díky tomu si můžou své neštěstí každý den znovu plně uvědomovat.

Konec hry se samozřejmě dočkal mnoha interpretací. Už sám titul odkazuje k něčemu definitivnímu, k nějaké katastrofě, která je konečná. Oblíbená byla teze, že jde o zachycení údělu lidstva po atomové válce. Ale k vylíčení absurdity lidské existence autor Beckettova formátu žádnou jadernou katastrofu nepotřeboval. Podobně jako u Kafky, který stejně jako Beckett předběhl svou dobu a v poválečných letech byl konečně „objeven“, je katastrofou samotná existence. Jediným rozdílem je, že Kafkovi hrdinové ke katastrofě spějí, ti Beckettovi v ní žijí.

Některé interpretace jsou natolik odvážné, že jdou i proti samotnému smyslu Beckettovy tvorby, případně jej povýšeně ignorují. Vlastně jde jen o jakousi intelektuální hru, v níž je povoleno nejspíš úplně všechno. Například německá kritička Eva Hessová vysvětluje Konec hry jako problém vztahu mezi tvůrcem a výtvorem. Oba tvoří konstelaci, která setrvává ve stavu labilní, kdykoli porušitelné rovnováhy. Jednoho dne proto může výtvor nabýt převahy nad tvůrcem a může se mu postavit tváří v tvář. Hamm, který byl Clovovi druhým otcem, je vlastně stvořitelem sluhy Clova. Okamžik, kdy se Clov začne sám sebe ptát, proč vlastně Hamma poslouchá, je prvním příznakem rodící se touhy po nezávislosti. Nakonec se Clov osamostatní a ponechá Hamma jeho osudu. Dějištěm celé hry je prý vnitřek lidské hlavy, čemuž nasvědčuje Clovovo počínání, když přistavuje střídavě k levému a pravému oknu schůdky a vyhlíží ven.

Nám je mnohem bližší interpretace Jana Kopeckého, podle níž je tématem hry umírání, čekání, smrt a svoboda. Na světě zbyli jen čtyři mrzáci. Nemohou dosáhnout svobody, pokud se kolem nich pohybují druzí lidé. Jeden překáží druhému a vzájemně si ubližují. Podmínkou svobody je samota, avšak samota přináší smrt. Svoboda tedy tkví ve smrti. Clov se vzbouří a odmítne dál poslouchat Hamma, čímž se osvobodí, a zároveň se tím odsoudí k smrti. Bezvýchodný Beckettův kruh se tak uzavírá.

Zajímavé jsou i pokusy o interpretaci jmen postav. Čtyři postavy z Konce hry se jmenují Hamm, Clov, Nell a Nagg. Podle jazykovědce a překladatele Patrika Ouředníka může být Hamm při troše dobré vůle zkratkou z hammer, anglicky kladivo. V tom případě můžeme Clov číst clou, francouzsky hřebík, Nell jako nail, anglicky hřebík, a Nagg jako Nagel, německy hřebík. Dominantní Hamm týrá své okolí, ale ani on není ušetřen bolesti, protože úder kladivem bolí kladivo i hřebík.

Naproti tomu filozof a estetik Theodor Adorno vidí v Hammovi zkomoleninu z Shakespearova Hamleta, přičemž hamletovské „být či nebýt“ je významově rovněž zkomoleno na pouhé „pojít či nepojít“. Zároveň asociuje naši celosvětově nejznámější katastrofu, biblickou potopu, neboť jedním z Noemových synů byl Chám. A aby to nebylo málo, v angličtině se výrazem ham actor označuje šmírácký komediant. Clov je pak zmrzačený clown, který přišel o své poslední písmeno. Ale může to být i glove, tedy rukavice, kterou používá Hamm, aby si jejím prostřednictvím ohmatal svět. Všichni můžou být vlastně vším, co dokážeme dohledat a vyložit. Tady více než kde jinde platí ono příslovečné: jakou lžíci máš, tolik nabereš.

Kupříkladu nám se během zkoušení zalíbila myšlenka, že Hamm by mohl být ham, tedy šunka, a jeho otec Nagg by byl původně egg, tedy vejce, a oba společně by tak tvořili tradiční anglický ham and eggs. Docela nám z té představy vyhládlo, ale hned po přestávce na svačinku jsme zanechali veškeré etymologie a věnovali se už jen divadlu, protože Konec hry je navzdory všem hlubokomyslným výkladům především skvěle napsaná hra, která klade na herce velké nároky, a divadlo se dá pouze nazkoušet, ne okecat.

Tak nějak v koutku duše jsme přesvědčeni, že to samé si myslel i Samuel Beckett.

 

 

 

           

82
483
20
281
209
Konec hry