Zločin a trest

F. M. Dostojevskij, Andrzej Wajda

Když jsem tenkrát šel k té bábě, chtěl jsem jenom provést pokus.
20.6. 2020
F. M. Dostojevskij, Andrzej Wajda
Ladislav Slíva
André Hübner - Ochodlo
Tomáš Vůjtek
Adam Žuchowski
André Hübner - Ochodlo
Marta Roszkopfová
Petr Pěnkava
Kamila Holaňová

Nejbližší představení

středa 9. září 2020 18:30 -- 20:10
BSt 19/20
240 Kč
Nelze objednat Vyprodáno
pátek 25. září 2020 18:30 -- 20:10
BPá 2 19/20
240 Kč
Nelze objednat Vyprodáno
pondělí 5. říjen 2020 18:30 -- 20:10
BPo 19/20
240 Kč
Nelze objednat Vyprodáno

Potrestaný zločinec a jeho velký román

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil 30. října 1821 (11. listopadu podle našeho kalendáře) v Moskvě, v pravém křídle Marinské nemocnice pro chudé, v níž pracoval jeho otec. Kromě staršího bratra Michaila, se kterým ho pojila záliba v literatuře, měl ještě šest mladších sourozenců. Vyrůstal v patriarchální rodině, v níž bylo vše zcela podřízeno otcovým návykům. Ten vstával v šest hodin, aby stihl ranní vizitu v nemocnici a dopolední pochůzky za „domácími“ pacienty. V poledne se prostřelo k rodinnému obědu a po krátkém odpočinku se otec opět vracel do nemocnice. Přesně v devět se večeřelo a děti se po jídle pomodlily a šly spát. Bývalý vojenský lékař se po mnoha letech šetření zmohl na koupi nevelkého statku s několika nevolníky, a stal se tak dokonce šlechticem. To se mu však nakonec stalo osudným, neboť nevolníci, se kterými velmi krutě zacházel, jej zabili (údajně do něj tak dlouho lili vodku, až vypustil duši). Protipólem nervově vyšinutého a prchlivého otce byla tichá a hluboce věřící matka, která vedla své děti ke vnitřně prožité pravoslavné víře, ta však zemřela na tuberkulózu, když bylo Fjodorovi šestnáct let.

O to pevnější bylo jeho pouto se starším bratrem Michailem. Oba se chtěli věnovat literatuře profesionálně, ale otec z nich chtěl mít vojenské inženýry, protože nevěřil, že by se literaturou mohli uživit. Fjodor Michailovič proto musel z otcova donucení vystudovat v Petrohradě vojenské inženýrské učiliště, aniž by měl pro studium daného oboru (konstrukce mostů) ty nejmenší předpoklady (zvláště matematiku z duše nesnášel). Svůj volný čas plně věnoval četbě i prvním literárním pokusům. Víme, že v letech 1840 až 1842 rozepsal dvě dramata v Schillerově duchu, Marii Stuartovnu a Borise Godunova, z nichž v roce 1841 předčítal bratrovi úryvky. V lednu 1844 se Michailovi v dopise pochlubil, že právě dopsal hru Žid Jankel. Bohužel, žádné z těchto dramat se nedochovalo. Ve stejné době se pokoušel překládat francouzské autory (Eugène Sue, George Sandová), ale překlady nedokončil. V lednu 1844 dokončil první ruský překlad Balzacovy Evženie Grandetové, který vyšel časopisecky bez uvedení jména překladatele. V říjnu 1844 byl na vlastní žádost konečně zproštěn vojenské služby a v hodnosti poručíka odešel do civilu. V té době se již pokouší o svůj první román.

Na konci května 1845 dopsal svou románovou prvotinu Chudí lidé (Bednyje ljudi, 1846), která okamžitě vyvolala obrovskou vlnu zájmu o začínajícího spisovatele, o němž se začalo mluvit jako o novém Gogolovi. Dokonce i obávaný kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij se o Dostojevském vyjadřuje velmi pochvalně a předpovídá mu uměleckou nesmrtelnost. Ten se nechává Bělinským částečně ovlivnit a přijímá za své i některé jeho názory, jak jsou formulovány v Dopise Gogolovi z roku 1847 (jde o jakousi Bělinského ideovou závěť, v níž se objevují požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení spravedlivých soudů). Hluboce věřící Dostojevskij se však nemohl ztotožnit s Bělinského ateismem. Mnohem bližší mu byl utopický socialismus, který v Rusku propagoval Michail Vasiljevič Petraševskij a který se lépe snášel s Dostojevského křesťanským humanismem. Začal se tedy účastnit pravidelných pátečních setkání Petraševců, které Petraševskij pořádal ve svém bytě. V noci z 22. na 23. dubna (ze 4. na 5. května) 1849 vtrhla do bytu policie, jež měla mezi účastníky setkání svého agenta, a zatkla čtyřicet členů hnutí, včetně Dostojevského, kteří byli převezeni do vězení v Petropavlovské pevnosti.

Car Mikuláš I. se v té době připravoval na tažení do Evropy, aby pomohl rakouskému císaři Františku Josefovi I. Potlačit maďarskou revoluci, a existence nelegálního revolučního kroužku bylo to poslední, co by chtěl v Rusku tolerovat. Dostojevskij byl obviněn z veřejného předčítání zakázaného Bělinského Dopisu Gogolovi a z provozování tajné tiskárny a šíření necenzurovaných zpráv (ironií ovšem je, že právě Dostojevskij byl jediným z Petraševců, kdo existenci tajné tiskárny odmítal). Po osmi měsících strávených v Petropavlovské pevnosti byl za zločin přípravy státního převratu s dalšími dvaceti Petraševci odsouzen k trestu smrti zastřelením.

Mikuláš I. Požadoval pro obžalované ty nejvyšší tresty, a proto celá kauza připadla vojenskému soudu, jehož rozsudky byly vždy přísnější než u soudu civilního. Carský režim chtěl především zastrašit své odpůrce, a zároveň ukázat občanům carovu velkorysost a jeho nekonečnou laskavost, díky níž dokáže odpouštět i svým proradným nepřátelům. Zrušení trestů smrti cestou carské milosti a jejich následné nahrazení několika lety nucených prací na Sibiři proběhlo před nabitými puškami popravčí čety (na zinscenování popravy Mikuláš I. výslovně trval) a bylo to jistě velmi kruté divadlo, které Dostojevskij popsal ve svém dopise bratru Michailovi z 22. prosince 1849 (3. ledna 1850).

Bratře! Milý příteli můj! Vše je rozhodnuto! Jsem odsouzen k 4letým nuceným pracem v pevnosti (zdá se, že Orenburské) a potom ke službě řadového vojáka. Dnes 22. prosince, nás odvezli na Semjonovské náměstí. Tam nám všem přečetli rozsudek smrti, nechali nás políbit kříž, zlomili nám nad hlavami kordy a oblékli nás do předsmrtného úboru (bílé košile). Potom tři z nás postavili ke sloupu k provedení rozsudku. Vyvolávali po třech, byl jsem v druhé trojici, a proto mi nezůstávala více než minuta života. Vzpomněl jsem si na tebe, bratře, na tvou rodinu; v poslední minutě ty, ty jediný byl jsi v mé mysli, teprve zde jsem pochopil, jak tě mám rád, můj milý bratře! Stačil jsem ještě obejmout Pleščejeva a Durova, kteří byli vedle mě, a rozloučil jsem se s nimi. Nakonec odtroubili pohotovost, ti, kteří byli přivázáni ke sloupu, byli přivedeni nazpět a přečetli nám, že Jeho Císařské Veličenstvo nám udílí milost. Potom následovaly skutečné rozsudky.

Na Sibiři prožil Dostojevskij dlouhých deset let. Čtyři roky v káznici v Omsku a na nucených pracích, šest let jako obyčejný vojín v Sedmém semipalatinském pluku (to bylo rovněž součástí trestu). O podmínkách, jaké v sibiřském vězení panovaly, se rozepsal v dopise, který poslal bratrovi po svém propuštění v roce 1854.

Vojenská káznice je těžší než civilní. Celá čtyři léta jsem prožil nepřetržitě ve vězení, za ohradou a vycházel jsem jenom na práci. Práce bývala těžká, samozřejmě ne vždy, ale stávalo se, že jsem vynakládal poslední síly, v nepohodě, v mokru, v plískanici nebo v zimě při nesnesitelném třeskutém mrazu. Jednou jsem byl asi čtyři hodiny na práci venku, když rtuť zamrzla a mohlo být 40º mrazu. Omrzla mi noha. Žili jsme v houfu, všichni dohromady, v jediné kůlně. Představ si staré, chatrné, dřevěné stavení, které už dávno bylo určeno na zbourání a které už nemůže sloužit za obydlí. V létě nesnesitelné dusno, v zimě nesnesitelná zima. Všechny podlahy prohnilé. Na podlaze je na palec špíny. Snadno se uklouzne a upadne. Malinká okna jsou pokryta jíním, takže téměř po celý den se nedá číst. Na sklech je na palec ledu. Se stropů kape – všude je průvan. Je nás jak slanečků v sudě. Naloží do kamen šest polen, teplo není (v místnosti led sotva trochu roztál), ale všude nesnesitelně uhelného plynu – tak to vypadalo v zimě. Zde v kasárnách vězni perou své prádlo a malou kůlnu zacákají vodou. Nelze se hnout. Od soumraku do svítání se nedá jít na záchod, protože kůlna se zavírá, proto se v předsíni staví džber, který vydává nesnesitelný zápach. Všichni trestanci smrdí jak prasata a říkají, že nelze nedělat prasečiny, „protože jsem živý člověk“. Spali jsme na holých pryčnách, dovolovali jen jednu podušku. Přikrývali jsme se kraťoučkými polokožíšky, nohy jsme měli vždy celou noc holé. Celou noc mrzneš. Blech, vší a švábů bylo na kila.

Sibiřské vězení Dostojevského zlomilo fyzicky i psychicky. Navíc se zde v plné síle projevila nemoc, kterou trpěl již od dětství – epilepsie (první epileptický záchvat prodělal již ve svých 14 letech). K pozvolnému zlepšení jeho stavu dochází až během „vojančení“ v Semipalatinsku, kde se spřátelil s baronem Alexandrem Jegorovičem Wrangelem, který později vydal memoárovou prózu Vzpomínky na Fjodora Michajloviče Dostojevského na Sibiři v letech 1854 – 1856 (Vospominanija o Dostojevskom v Sibiri. 1854 -1856, 1912). V této době si Dostojevskij naprosto jasně uvědomuje, že pokud chce v Rusku psát a publikovat, musí se jednou provždy distancovat od svých dřívějších postojů a dosáhnout odpuštění nejlépe od samotného cara. O této ideové proměně píše i baron Wrangel ve své knize.

Rovněž jsme spolu vedli rozhovory o politice. O svém procesu většinou zasmušile mlčel, což jsem já respektoval. Zmínil se pouze, že Petraševského neobdivoval, jeho nápady rozhodně neschvaloval, a to proto, že už dávno došel k závěru, že politický převrat v Rusku je prozatím nemyslitelný a snahy o něj předčasné. Jak říkával – je zbytečné a směšné byť i jen snít o konstituci dle západního vzoru při tak rozsáhlé nevědomosti a analfabetismu širokých lidových vrstev v celé Rusi.

Ze svého sibiřského vyhnanství posílá Dostojevskij do Petrohradu verše k úmrtí cara Mikuláše I., které jsou adresovány carevně-vdově a začínají verši: „Jak na nebesích zora hasne, / tak zhasl veliký tvůj choť“. Posléze však posílá i báseň Ke vstupu Alexandra II. na perestol, v níž oslavuje následníka trůnu, což baron Wrangel ve své knize náležitě vysvětlil.

K Alexandru II. Vzhlížel s duševním pohnutím – spatřoval v jeho osobě znovuzrození života v Rusku; co bylo poníženého v pozdravu nastupujícímu caru, který v té době představoval naději pro všechny skutečné vlastence? Musím připomenout, že ani k caru Mikuláši nechoval žádnou zlobu ani kvůli malichernosti (jak mnozí shledávají) svého politického přestupku. Osobně svou vinu přiznával a vypovězení pokládal, byť to čtenáři může znít sebepodivněji, „za spravedlivou věc“.

Ale hlavním Dostojevského přímluvcem se stal carův oblíbenec Eduard Ivanovič Totleben, kterého Dostojevskij znal ještě z dob svých studií na vojenském inženýrském učilišti. Právě jemu adresoval dopis, v němž se kaje ze svých předešlých „hříchů“.

Byl jsem vinen, úplně to přiznávám. Byl jsem usvědčen z úmyslu – ale ne více – pracovat proti vládě. Byl jsem odsouzen zákonitě a spravedlivě; dlouhá zkušenost, těžká, mučivá, způsobila, že jsem vystřízlivěl, v mnohém ohledu jsem změnil své myšlenky. Ale tenkrát, tenkrát jsem byl slepý, věřil jsem v teorie a utopie.

Nakonec byl Dostojevskij na Totlebenovu přímluvu omilostněn. Stalo se tak 26. srpna 1856, v den korunovace nového ruského cara Alexandra II., který však zároveň nařídil, aby byl Dostojevskij tajně sledován. Tento tajný policejní dozor byl zrušen až v roce 1875.

Po návratu ze Sibiře se Dostojevskij snaží získat zpět své čtenáře, kteří na něj po tak dlouhém odmlčení téměř zapomněli, zatímco Turgeněv a Tolstoj, jejichž úspěchy žárlivě sledoval, se stali velmi žádanými autory. V tomto směru se jeho přelomovým dílem staly Zápisky z mrtvého domu (Zapiski iz Mjortvogo doma, 1861), v nichž vylíčil své dojmy z omské káznice. Pracovat na nich začal již v samotném omském vězení a v psaní pokračoval během své vojenské služby v Semipalatinsku (jejich prvním čtenářem a kritikem byl jeho přítel baron Wrangel). Podle autorova záměru měly být jakýmsi uměleckým protějškem Turgeněvových Lovcových zápisků. Dostojevskij zde dokázal odhalit lidské srdce a lidskou důstojnost i v nejhorších zločincích. Jeho trestanci jsou většinou nešťastní lidé, jejichž život byl tragicky znetvořen nevolnickými poměry. Zločiny často spáchali z hladu, a někteří (například náboženští sektáři) se vlastně ani žádných zločinů nedopustili. Před Dostojevským se nikdo životem trestanců literárně nezabýval, a pro čtenáře se tak autor Zápisků stal ruským Dantem, jenž sestoupil do pekla, aby odtud vynesl svědectví o poměrech, které tam panují. Alexandr Ivanovič Gercen, který byl v té době uznávanou literární autoritou, dokonce srovnával Zápisky s Michelangelovou freskou Posledního soudu a pokusil se je neúspěšně přeložit do angličtiny.

O problematice zločinu a jeho spravedlivém potrestání pojednává, i když úplně z jiného úhlu, také Dostojevského první „velký“ román Zločin a trest (Prestuplenie i nakazanije, 1866), který bývá často považován za jeho vůbec nejlepší dílo. V konceptu dopisu nakladateli a redaktorovi časopisu Ruský Věstník, jímž byl konzervativní novinář a literární kritik Michail Nikiforovič Katkov, přibližuje Dostojevskij hlavní ideu románu, který, jak slibuje, nejpozději do měsíce dokončí.

Pokud mohu soudit – nebude se idea románu v ničem příčit linii vašeho časopisu; dokonce naopak. Je to psychologický záznam o jednom zločinu. Děje se v současnosti, v letošním roce. Mladý člověk, vyloučený z řad posluchačů university, maloměšťáckého původu, žijící v krajní nouzi, z lehkomyslnosti, z názorové rozkolísanosti podlehl některým podivným „nedonošeným“ idejím, které se vznášejí ve vzduchu, a rozhodl se jedním rázem zbavit své hanebné situace. Rozhodl se zabít jednu stařenu, titulární radovou, která půjčuje peníze na procenta. Stařena je hloupá, hluchá, nemocná, lakomá, bere židovská procenta, je zlá a utiskuje jiný život tím, že u sebe mučí jako služku svou mladší sestru. „Není k ničemu“, „Proč jen žije?“, „Je vůbec nějak užitečná?“ atd. - Tyto otázky matou mladého muže. Rozhodne se ji zabít a okrást s úmyslem zařídit šťastný život své matce, která žije na venkově, zbavit sestru, která dělá společnici jedné statkářské rodině, chlípných ambicí hlavy této rodiny, ambicí, které jí hrozí záhubou, dokončit studia, odjet za hranice a potom být po celý život čestným, pevným, neúchylným při plnění „humánní povinnosti k lidstvu“, čímž se pochopitelně „smyje zločin“, pokud se dá vůbec nazvat zločinem čin spáchaný na stařeně hluché, hloupé, zlé a nemocné, která sama neví, k čemu žije na světě, a která by možná tak jako tak za nějaký měsíc sama umřela.

Nehledě k tomu, že takové zločiny se vždycky velmi těžko provádějí, tj. Téměř vždy za sebou zanechávají hrubé stopy, usvědčující důkazy aj. A mnohé ponechávají šťastné náhodě, která téměř vždy viníky prozrazuje, čirou náhodou se mu podaří svůj úmysl uskutečnit rychle a zdařile.

Uplyne pak téměř měsíc, než nastane definitivní katastrofa. Žádné podezření na něho nepadá a padnout nemůže. Zde se právě rozvíjí psychologický proces zločinu. Před vrahem vyvstávají neřešitelné otázky, netušené a neočekávané pocity trýzní jeho srdce. Boží pravda, pozemský zákon vymáhají své a vrah končí tím, že je donucen sám se jít udat. Donucen, aby třeba zahynul v káznici, ale spojil se opět s lidmi; pocit odloučení a odtržení od lidstva, který poznal hned po spáchání zločinu, jej utrýznil. Zákon pravdy a lidská přirozenost si vzaly to, co jim patří... Zločinec se sám rozhoduje podstoupit muka, aby vykoupil svůj čin. Je mi však obtížné vysvětlit svou ideu v úplnosti.

V románě kromě toho narážím na myšlenku, že trestu právně stanoveného za zločin se zločinec bojí daleko méně, než se domnívají zákonodárci, částečně také proto, že sám jej morálně vyžaduje.

Všiml jsem si toho dokonce u nejzaostalejších lidí v nejnáhodnějších případech. Chtěl jsem to však ukázat právě na vyspělém člověku z nové generace, aby má myšlenka vystoupila ještě výrazněji a hmatatelněji.

Ale už v únoru 1866 píše svému příteli baronu Wrangelovi dopis, v němž líčí vznik románu v poněkud jiném světle.

Román bude velký, šest dílů. Koncem listopadu jsem měl mnohé napsáno a hotovo; ale všechno jsem spálil; teď se k tomu mohu přiznat. Samému se mi to nelíbilo. Zlákala mě nová forma, nový plán a začal jsem znova. Pracuju ve dne v noci, a přece jen pracuju málo. Podle mého výpočtu musím každý měsíc dodat Ruskému Věstníku kolem 6 tiskových archů. To je hrozné; ale splnil bych to, kdybych měl patřičnou volnost ducha. Román je záležitost básnická, vyžaduje při svém vzniku duševní pohodu a hru fantazie. Mě však trápí věřitelé, vyhrožují, že mě dají uvěznit.

Po smrti svého staršího bratra Michaila, s nímž vydával časopis Epocha, se Dostojevskij pokusil časopis vydávat sám, což ho brzy přivedlo na mizinu. Zadlužil se, a k ozdravění jeho finanční situace nijak nenapomáhala ani jeho hráčská vášeň, zejména slabost pro ruletu, které propadl na svých cestách po Evropě. Psaní se tak pro Dostojevského stalo nejen vnitřní potřebou, ale i nezbytným způsobem obživy.

Román Zločin a trest vycházel časopisecky v průběhu roku 1866 v Ruském Věstníku, pak vyšel i knižně. Dnes patří ke stěžejním dílům světové literatury a dočkal se řady filmových a divadelních adaptací. Naše inscenace vychází z dramatizace Andrzeje Wajdy, která měla světovou premiéru v roce 1984 v krakovském Starém divadle (Teatr Stary). Slavný filmový a také divadelní režisér se ve své jevištní adaptaci soustředil především na „výslechový duel“ mezi Raskolnikovem a jeho vyšetřovatelem Porfyrijem a vytvořil tak komorní thriller, z něhož místy až mrazí.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij navázal na úspěch Zločinu a trestu svými dalšími romány, které mu získaly mezinárodní věhlas. Romány Idiot (1868), Běsi (Besy, 1871-1872), Výrostek (Podrostok, 1875) a Bratři Karamazovi (Braťja Karamazovy, 1879-1880) mu zajistily zasloužené místo mezi předními světovými spisovateli. Když 28. ledna (9. února) 1881 zemřel, byl již natolik uznávaným autorem, že pro něj truchlilo celé Rusko, včetně carského dvora.

 

Filmové etudy vyrobil FILM21

www.film21.cz

           

 

445
309
465
448
13
82
20
423
31
208
Milan Líčka
blog, i-divadlo
Poslední inscenací, kterou stihla KS Aréna uvést v sezóně narušené pandemií, je hra ZLOČIN A TREST. Vychází z románu F.M.Dostojevského, jehož vyšinutý hrdina si vsugeroval ideu o právu na zločin příslušejícímu výjimečným lidem, mezi...
199
Zločin a trest
Jan Kerbr
Lidové noviny
Komorní scéna Aréna představila na sklonku přerušené sezony odloženou premiéru Zločinu a trestu. Jde o jevištní úpravu románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, která je dílem Andrzeje Wajdy, inscenaci připravil polský režisér André...
200
Zločin a trest
Ladislav Vrchovský
Ostravan.cz
Sobotní večer v Ostravě patřil první regulérní divadelní premiéře po pauze vynucené pandemií koronaviru. Zločin a trest F. M. Dostojevského v dramatizaci Andrzeje Wajdy a v překladu nedávno zesnulého Ladislava Slívy může zhlédnout ostravské...
198
Zločin a trest
4.3.2020
Ostrava, 4. 3. 2020 Nová inscenace Komorní scény Aréna Zločin a trest má premiéru v sobotu 20. června 2020. Dostojevského román v jevištní úpravě Andreje Wajdy režíruje André Hübner-Ochodlo. Polský režisér známý svým expresivním rukopisem pro inscenaci navrhl...
788
Zločin a trest
204
Zločin a trest