Přestalo mě tolik zajímat, co si myslí ostatní.

15. 11. 2020

Petra Kocmanová je sice oficiálně pořád na mateřské dovolené, ale jen těžko by se o ní dalo říct, že odpočívá. Za poslední dvě role, které v Aréně nazkoušela, byla nominována jak na Cenu Jantar (za Bettinu v Zimním slunovratu), tak na Cenu Thálie (za Emily v Kočce v oreganu), a teď začíná zkoušet Lady Macbeth v nejmenované skotské hře! V akčním duchu se ostatně nesl i průběh celého rozhovoru, během kterého Petra zvládla vyprat, udělat večeři a vykoupat svoje dvě dcery. O tom, jak se Pražačka přes Brno dostala do Ostravy, jak se dostala k herectví a jak moc ji změnilo mateřství, si přečtěte v rozhovoru níže!

 

Petro, jestli správně počítám, tak ty jsi teď v Aréně desátou sezónu.

Beru to spíš jako pátou sezónu, protože jsem skoro pět let na mateřský. Některý představení jsem sice hrála i během mateřský, například Lidumor. Ten jsem dohrávala v pokročilým stádiu těhotenství, pak jsme si dali pauzu na porod a za pár měsíců představení zase obnovili, jen s vycpaným břichem, jelikož režisérovi Januszovi Klimszovi se pupík zalíbil a nechtěl se ho vzdát. A já zanedlouho na to otěhotněla znovu a pupík byl zase reál. Chvílema už to bylo docela nebezpečný a na začátku osmýho měsíce jsme se domluvili, že stačilo. A byla derniéra. Jo, Lidumor, to byla srdcovka.

 

A když už jsme u těch srdcovek, vzpomeneš si, jaká role byla tvoje první?

První byl „Chór“ v S nadějí, i bez ní. Pět mini-výstupů, z toho dva zpívaný… herecky triviální věc, ale stejně jsem byla hrozně nervózní, abych to kolegům nekazila.

 

Tak taky to byla tvoje první věc v Aréně! Jak sis vlastně vybírala hereckou školu? Jsi z Prahy, ale máš brněnskou JAMU.

Upřímně řečeno – šla jsem tam, kam mě vzali. Kdyby mě vzali na DAMU, šla bych tam. Na JAMU jsem se vlastně hlásila dřív, v sedmnácti letech. Ale cestou ve vlaku na druhé kolo se mi to rozleželo, a tak jsem jim na přijímačkách řekla, že není ten správnej čas a že jedu dom. Vrátila jsem se až o pět let později… hráli jsme s Radarem na Jiráskově Hronově, sebrala jsem kuráž a požádala Milana Schejbala, jestli by mě nepřipravil na přijímačky. A on souhlasil. Vyděsilo mě, jak na DAMU komisi zajímalo jenom rodný číslo a ani se na mě nepodívali. táhlo mi na třiadvacet, začala jsem se bát, jestli jsem ten čas nakonec neprošvihla.


Ale neprošvihla, protože na JAMU tě pak vzali. Jak sis jako Pražačka zvykala na život v Brně?

Náš ročník… my jsme byli takový hovada, řekla bych. Docela výbušnej materiál – experimentální ročník. Neměla jsem s Brnem problém jako s městem, ani jsem necítila žádnou nevraživost vůči Pražákům, jestli se ptáš na tohle. Chodili jsme po divadlech, hospůdkách, sem tam se i učili… pak jsem se začala trochu nudit a nevěděla, co by, tak jsem se rozhodla, že pojedu na stáž do Glasgow, když ta možnost je. Bylo to náročný a boží. Dělali jsme třeba Shakespeara v originále, byla jsem na workshopu Françoise LeCoqa, přednášce Sira Davida Attenborougha, Jamese McAvoye, Roberta Carlyla…  Ale nejpřekvapivější bylo zjistit, že lidi z takřka celýho světa, z Ameriky, z Islandu, Švédové, Norové, Britové, Velšani, Indové… ti všichni měli téměř totožnej názor na to, co je dobrý – potažmo kvalitní – divadlo. A ještě to, že mnohem víc lidi naučíš, když jim dáváš pozitivní kritiku. Jako by si tam ty lidi navzájem víc přáli úspěch. To jsem do tý doby nepoznala. V Brně se tehdy lidi z různejch divadel ani nestýkali. To Ostrava je v tomhle směru unikát.

 

Toho jsem si všimla i já, když jsem do Ostravy přišla z Prahy, že tady je to prostředí nevídaně otevřené.

Možná je to tím, že si nelezeme do zelí, všichni se známe, dokážem se navzájem pochválit a i ty pravdy si nad skleničkou povědět… Toho si vážím. Když jsem přišla do Ostravy, Tereza Dočkalová se mě ujala a všude mě brala s sebou. Přišly jsme do Zrzavý Mary a Dočky zahlásila: „Tohle je Petra, je v Aréně, budete se hodně vídat.“ Takhle mě všude protáhla, všem představila a já najednou všechny znala. A to samý vlastně i Šíma [Šimon Krupa]. To je přesně typ, co přijde a řekne: „Ty tady nikoho neznáš? Oukej. Tak teď jsi naše.“

 

A jak jsi zvládla přesun do Ostravy z toho divadelního hlediska?

Nebyl to nijak brutální přechod, po škole jsem hostovala v Buranteatru, kterej mi Aréna v něčem dost připomínala. Baví mě dělat divadlo tak, jak ho dělaj Ivan s Tomášem. I když je pravda, že u některejch rolí mám pocit, že jsem je dostala dřív, než jsem se úplně aklimatizovala.

 

Myslíš, že kdybys je dostala později, tak bys k nim přistupovala jinak?

Rozhodně! Mám teď takovou renesanci divadla, jeho chápání i chápání sama sebe. Díky dětem jsem získala sebevědomí, že jsem schopná se postarat o strašně moc věcí. Uvědomila jsem si, že když nejde o život, tak vlastně nejde o nic. A tím jsem našla svobodu. Mít ambice být slavná a známá… na to jsem se úplně vykašlala. Řekla jsem si, že to budu brát tak, jak jsem to brala dřív – divadlo jsem dělala proto, že mě nikdy nic nebavilo víc. A tak jsem se k tomu vrátila.

 

A vrátila ses k tomu docela úspěšně… Zimním slunovratem a Kočkou v oreganu, které ti vynesly nominace na Cenu Jantar a Cenu Thálie.

Může se zdát, že jsou to v něčem jsou podobný role... Ale zatímco Slunovrat je technická inscenace plná zcizováků, typická brechtovina, Kočka je klasická tragikomedie, založená především na situacích a herecký partneřině.

 

Jak sis během zkoušení Kočky hledala vztah k Emily?

Těžko. Nejdřív mě ta ženská hrozně rozčilovala. Nevěděla jsem, jak mám obhájit její politický názory, byla mi nepříjemná. Byla jsem z ní vyloženě nešťastná, protože její vnímání komunismu, po tom, jakou historii máme, je pro mě nepochopitelný. Díky bohu je tam scéna, kdy se objasňuje, proč je taková a proč chce zachránit celej svět. Ale naštěstí Kočka není o Emily, ale o dvou párech, který si spolu „povídaj v obýváku“. A mně se to s mýma kolegama hrozně dobře hraje. S lidma v Aréně se celkově moc hezky hraje, je to skvělej soubor.

 

Jak moc ti záleží na názoru ostatních, pokud jde o tvoje výkony? Ať už jde o kolegy, odbornou kritiku nebo o „obyčejné“ diváky?

Dřív mi na tom asi záleželo mnohem víc. Cítila jsem tlak, abych dokázala, že mám na to hrát s lidma v Aréně. A po dětech se to zlomilo a já jsem si řekla, no co. Prostě dělám divadlo takhle a jinak už ho asi dělat nebudu. Přestalo mě tolik zajímat, co si myslí ostatní. A i když divadlo děláme pro diváky, protože bez nich to moc nejde, což si teď uvědomujeme víc než kdy jindy, snažím se věřit vlastnímu úsudku, přestože posledních pár let jsem se hodně zpochybňovala.

 

Tak doufám, že nominace na Thálii tyhle pochyby definitivně vyvrátila. Vnímáš tohle ocenění čistě pozitivně, nebo třeba cítíš vnitřní tlak? Že to nastavuje určitou laťku, a proto se teď od Tebe bude očekávat „něco víc“?

Upřímně mě vůbec nenapadlo, že bych kvůli tomu měla začít něco dělat jinak, než dělám. Spíš mě to utvrzuje v tom, že to, co dělám, mi dává smysl. Asi tak tu nominaci vnímám a nemyslím si, že bych pociťovala nějakou větší zodpovědnost. Není to přece ocenění za budoucí talent, nebo za budoucí výkon. Pro mě to ze všeho nejvíc znamená, že Kočka je dobrá inscenace. A s tím souhlasím.

 

Když už jsme u budoucích výkonů, právě začínáš zkoušet Lady Macbeth. To je jedna z nejvýraznějších Shakespearových ženských rolí. Myslela sis na ni někdy?

Já jsem vysněný role nikdy neměla. Když spolužačky končily školu a myslely si na Julii, tak já už jsem mohla dělat Chůvu. Ale od Shakespeara mám nejkrásnější vzpomínky na Mnoho povyku pro nic. To jsme s mým kamarádem Kubou Tvrdíkem hráli ještě v Radaru a byla to pro mě průlomová inscenace, která mě strašně bavila, a díky tomu jsem si uvědomila, že bych to možná mohla dělat profesionálně. Tím to všechno začalo. Takže Povyk a Beatrici bych si ještě někdy ráda zahrála, ale jenom s Tvrdíkem. Anebo Tomem Hardym. Tom Hardy, Tom Hardy, Tom Hardy! … Kde jsem to byla? Jo, Lady Macbeth! Tak to by mě ani nenapadlo.

 

A přece přišla! Těšíš se na tuhle příležitost, nebo je tam i určitá část nervozity z toho, jak dostát takové výzvě?

Tak jasně, že jsem nervózní, kdo by taky nebyl! Je to velká shakespearovská tragédie, velká role, a tím i velká zodpovědnost… Ale nevnímám to jako osobní „příležitost“ nebo „výzvu“. Teď chci mít čistou hlavu, abych mohla porozumět, co tou inscenací chtějí Ivan s Tomášem říct. Jsem zvědavá, o čem budeme Macbetha hrát, protože to zdůvodnění, proč se hra vůbec nasazuje, je pro mě moc důležitý. Takže se těším, co všechno Macbethem řekneme a co se sami dozvíme. Protože ve finále se vždycky všichni dozvíme i něco sami o sobě.

 

Radar je pražské poloprofesionální divadlo, kde Petra s divadlem začínala, když jí bylo 7. Dramatickými kroužky Radaru za 30 let jeho existence prošla dlouhá řada herců, režisérů, scénografů a dalších divadelníků, kteří dnes patří ke špičce svého oboru. A jak říká Petra: „Nejlepší divadlo v Praze!“
Přestalo mě tolik zajímat, co si myslí ostatní.