„Divadlo“ jsme v názvu mít nesměli.

12. 11. 2020

Každý čtvrtek vám v rámci seriálu o historii Komorní scény Aréna ARCHIV ZTRÁT A NÁLEZŮ budeme přinášet rozhovory s osobnostmi, jež se do dějin KSA významně zapsaly.

 

Prvním příkladem za všechny je žena, která nejenže byla v Aréně od jejích začátků v roce 1994, ale zůstala jí věrná po celých 25 let. Na mysli máme samozřejmě naši první paní ředitelku RENATU HUSEROVOU. 

 

 

Jak ses dostala k tomu, z čeho později vznikla Komorní scéna Aréna?

Ono je to vlastně velice jednoduché. V roce 1992 zavírali Dům kultury pracujících Vítkovic, kde jsem byla na oddělení profesionálního umění, měla jsem možnost v podstatě 10 let jezdit do Prahy, do Brna a do Bratislavy a vidět tam spoustu nádherných představení, která jsme pak vozili do Ostravy. A v roce 1992 po zavření kulturáku jsem neměla práci. Tehdy jsem slyšela, že se kolegyně z Divadla hudby ze zdravotních důvodů stěhuje do jižních Čech a že její místo bude volné. Tak jsem se šla zeptat svého spolužáka Jardy Pochmona, jestli by mě nevzal. A vzal. Takže ještě rok pod Jardovým vedením jsem dělala nakupované pořady, kulturu školám, zkrátka všechno možné. A pak se jednoho dne Jarda rozhodl, že změní působiště a půjde do Prahy. Tenkrát si mě zavolal do křesla a říká mi: „Já jsem si to tak probral a jediný, kdo je schopen to vést, jsi Ty.“ A to mě úplně zlomilo, protože já jsem žádné šéfovské ambice neměla, spíš jsem z toho byla vyděšená. Ale pak to vypadalo, že Divadlo hudby zruší, a tak jsme začali bojovat. Jeden nejmenovaný politik, můj první předseda kulturní komise v Ostravě, se rozhodl, že nás zruší, protože jsme naprosto zbytečná organizace. Tak to byl první boj. A těch bojů bylo samozřejmě víc.

 

Myslíš třeba boj o jméno divadla, který vyústil v název Komorní scéna Aréna?

To byl velký boj. Chtěli jsme se jmenovat Divadlo Aréna. Divadlo Aréna Ostrava. To jsem se ovšem spletla. Musela jsem obcházet zastupitele jednotlivých politických klubů, abychom vůbec prošli s materiálem do zastupitelstva. A když jsme prošli, tak se to schvalovalo – ovšem „divadlo“ jsme v názvu mít nesměli a „Ostravu“ také ne. Zůstala jen Aréna. Ale jak tam to divadlo aspoň nějak dostat? Tak vznikla Komorní scéna, bez divadla, bez Ostravy.

 

Hlavně, ať nemáte nic společného s divadlem a s Ostravou…

No, to je pravda, to jsou fakta. Takhle jsme začali. Bylo nás asi 18. Odmítli nám dát peníze, tzn. rozpočet 0. Takže jsme vybojovali aspoň to, že nám dali peníze vždycky na půl roku – ne na rok, ale aspoň na půl roku, protože pořád čekali, že se položíme. Takže na toho půl roku jsme dostali asi půl milionu. Dobrý, stačilo. Lidé postupně odcházeli do důchodu a my už jsme nové nenabírali a vždycky místa přesunuli do toho divadelního uskupení, a tak Aréna začala Bleděmodrým Petrem. To byl Divadelní soubor Aréna ještě pod hlavičkou Divadla hudby. Boj o Komorní scénu přišel až v roce 1994, kdy byla zrušena příspěvková organizace Divadlo hudby a vznikla Komorní scéna Aréna. Ale to je až květen 1994, takže první skutečně oficiální inscenací Komorní scény Aréna byl Paleček.

 

Vzpomeneš si, jakou první inscenaci jsi v Divadle hudby viděla?

Tak to byl rozhodně Syn pluku. Já jsem do Divadla hudby chodila už jako středoškolačka a jistá spolužačka hrála v Synovi pluku, takže to byla naše kultovní inscenace. Jarda [Pochmon] hrál ve Waterloo. Takže to bylo setkání s Waterloo.

 

A pokud jde o setkání s Pavlem Cisovským?

S Pavlem Cisovským jsem se setkala v době, kdy pracoval s amatérským divadelním souborem ve Staré Bělé. To byl rok 1977 a byla jsem zaměstnaná v Obvodním kulturním středisku Ostrava-jih (tehdy Osvětová beseda). Takže od té doby znám Pavla Cisovského. Pak jsem se s Pavlem setkala, až když jsem nastoupila do Divadla hudby.

 

Máš ty osobně nějakou srdcovou inscenaci z období začátků KSA?

Určitě Průběžnou O(s)travu krve, ta se hrála 10 let, a to byla srdcovka. Pak to byl Sebevrah. To tu byl poprvé Sergej Fedotov se svým divadlem z Permu. Jel na festival do Hradce a zastavil se na dva dny v Ostravě. My jsme byli celí natěšení, pozvali jsme je k nám na inscenaci Vítr ve větvích sasafrasu a já jsem zpoza kulis pozorovala Sergeje a říkala jsem si: „Sakra, na co ten chlap myslí?“ Vůbec nesledoval představení. A pak jsem to pochopila. On vymýšlel scénografii. Vítr ve větvích sasafrasu měl scénu z takových potažených štendrů, vypadalo to jako pokoj, a on to všechno potáhl starými novinami a vytvořil z toho něco úplně jiného. Sebevrah, to byla neskutečná inscenace, my jsme na sebe s Pavlem [Cisovským] o pauze jenom koukali a nebyli jsme schopní ani mluvit.

 

A máš nějakou oblíbenou vzpomínku právě s Pavlem Cisovským?

Mám a beru ji jako svoje velké vítězství. Všichni mi tvrdili, že nepřesvědčím Pavla Cisovského, aby se postavil na jeviště. A mně se to povedlo! Jeli jsme za Oxanou [Meleškinou Smilkovou] do Olomouce, abychom ji přesvědčili, aby u nás hostovala. A ona řekla, že jo a že bude dělat Čechovův Višňový sad… A my jsme tiše pomlčeli o tom, že máme jenom čtyři herce. „Pavle! My máme jenom čtyři herce.“ – „To nějak uděláme.“

 

A jak řekli, tak udělali.

Udělali a taky se to vyplatilo. Včetně toho, že Pavel hrál. Pak za mnou přišel – a to jsem na sebe byla vážně pyšná – a řekl mi: „Víš, já se sám nabízet nemůžu, ale kdyby nějaký režisér přišel a potřeboval figuru, jako jsem já, tak mě klidně můžeš nabídnout.“ A myslím, že právě u Višňového sadu to bylo poprvé, co vyšel nějaký ohlas v novinách. To bylo něco nepředstavitelného, že se o nás píše v novinách. To byl rok 1996.

 

Mělas ty sama (nebo společně s Pavlem) nějakou představu, kam až to můžete dotáhnout, když jste zakládali Komorní scénu Aréna, která se ani nesměla jmenovat divadlo?

Ne. Pavel chtěl dělat divadlo. Chtěl dělat dobré divadlo a já jsem věděla, že bude dělat dobré divadlo. A věděla jsem, že neudělá víc než jednu inscenaci za sezónu, takže jsem se snažila mu pomáhat. To on poprvé přivedl Janusze Klimszu, přivedl dokonce pana Janíka. Tehdy nás sice pan Janík velmi zdvořile vyslechl a řekl: „Až budete mít soubor, tak se na mě můžete obrátit.“, ale pak, když nám jednou vypadl režisér (to už jsme měli soubor), tak jsem mu zavolala a on dodržel slovo. Věděli jsme, že musíme udělat čtyři inscenace, abychom mohli udělat předplatné, ale že bychom měli až takové ambice, že jednou budeme mít inscenaci roku nebo divadlo roku, to vůbec ne.

 

Vzpomeneš si na nějaký první moment, kdy sis sama řekla, že se vám něco opravdu podařilo?

To bylo asi u Psího srdce. Sergej Fedotov se nám hodně snažil pomoci s PR. Zeptal se mě: „Chcete, aby z toho byla inscenace roku?“ Samozřejmě, že jsme to chtěli. „Tak pojedeme do Prahy.“ Vlastně jsme museli splnit všechny takové zásadní kroky pro to, aby to mohlo vyjít… no a ono to vyšlo.

 

A co vaše stěhování z Masarykova náměstí k Ostravici?

Důvodem, proč jsme hledali jiné prostory, bylo, že jsme platili šílené nájemné. Tehdy nás bývalá paní ředitelka Knihovny Dana Kupcová přizvala, že jim ještě zůstává prostor. Že když budeme dvě organizace a půjdeme za tím společně, tak město přesvědčíme. Věděla, že je to jediná budova v Ostravě, která statikou unese knihovnu (a ještě k tomu i divadlo). A my jsme věděli, že tím pádem nebudeme platit nájem. Ale samotné stěhování bylo velmi zvláštní. V tom Divadle hudby bylo něco, co nás strašně drželo a nechtělo pustit. Hodně důležitou roli tehdy sehrál Ivan Krejčí. Centrum města včetně náměstí tehdy bylo celé rozkopané a my jsme málem nebyli schopní přestěhovat těch pár desítek metrů kulisy, abychom mohli odehrát Příběhy obyčejného šílenství. Technika snesla kulisy na chodník. Auto nepřijelo. Vynesli kulisy zpátky nahoru. Sehnala jsem další auto. Snesli kulisy dolů. Auto zase nepřijelo. Vynesli kulisy nahoru. Pak přišel Ivan, bouchnul pěstí do stolu a řekl: „Tak to ne!“ Sehnal nějaké auto, objeli jsme celou Ostravu a konečně dorazili na nábřeží k výtahu. A výtah nefungoval. Resp. výtah fungoval, ale nešly otevřít dveře. Takže se zas všechno vyložilo na chodník a přes zadní vchod do knihovny se to stěhovalo do výtahu a vezlo nahoru. Ale když to dovezli nahoru, tak se konečně dostavil ten pocit – A je to. Už jsme tady.

 

A co pro Arénu přesun do nového, vlastního prostoru ve výsledku znamenal?

Cítila jsem trochu obavy ze strany souboru, že jsme dosáhli určité mety, a co bude teď? Řekla jsem jim, ani nevím, kde se to ve mně vzalo: „Kdo si může dovolit ten luxus, že může začít ještě jednou znova?“ A to nás nějak uklidnilo. A dál už všechno probíhalo v pohodě, Ivan už si začal budovat svoje, začal tlačit na PR, aby si nás diváci i kritika začali víc všímat…

 

…a začali si vás všímat nejen v Ostravě, ale i v odborných divadelních anketách. Jaké to bylo, když ses na jaře 2014 dozvěděla, že se ta Komorní scéna Aréna, u níž nepřipadalo v úvahu, aby ve svém názvu měla „divadlo“, stala „Divadlem roku“?

Já si pamatuju, že tenkrát byla Ruská zavařenina nominována na inscenaci roku. Kategorie Inscenace roku se vyhlašovala dřív, ale tu jsme nedostali. A Ivan, který seděl vedle mě, mi říká: „Máš připravenou řeč?“ – „Nemám, a ani si ji nechystám...“ A pak nás vyhlásili Divadlem roku.

 

A Divadlem roku se pak Aréna stala ještě třikrát (o řadě dalších ocenění pro herce, režiséry a původní hry nemluvě). Naposled to bylo v roce 2018, kdy ses rozhodla s Arénou „definitivně“ rozloučit. Bylo pro Tebe loučení po společně stráveném čtvrtstoletí těžké?

Asi by to bylo těžké, kdybych šla včas. Ale já jsem přesluhovala 8 let a už jsem nemohla. Soubor byl bezvadný, divadlo bylo bezvadné, ale už mě unavovalo neustálé dohadování s „vrchností“. Prostě mě to přestalo bavit. Všechna ta práce kolem, kterou stejně nikdo nevidí, moc příjemná opravdu není. Teď už vstávám s tím, že opravdu nic nemusím. Ale rozhodně mě nepřestalo bavit chodit do divadla, dívat se na představení, držet palce a chválit.

 

A myslíš, že sis divadlo díky tomu, že už není tvojí prací a každodenním chlebem, začala víc užívat jako divák?

Já jsem vděčný divák. Vždycky jsem strašně ráda chodila do divadel v Praze, v Brně i v Bratislavě, hlavně tam, kde mě nikdo neznal. Když jsem si to mohla užít jako obyčejný divák. Takže už se těším na Karpatský thriller a až půjdu ještě jednou na Kočku v oreganu – Petře samozřejmě moc držím palce!

 

A jak myslíš, že se divadla budou z téhle zvláštní doby vzpamatovávat?

Těžce. Ale na divadle je asi nejkrásnější to, že lidi sdílejí společný zážitek. A to se nemůže povést přes jakákoli média. Z určitých důvodů se budu dneska večer samozřejmě dívat na Smíření*, ale to jsou výjimky. Já, a myslím si, že nejenom já, nedokážu prožít to, co dokážu prožít, když sedím v hledišti divadla. Takže věřím tomu, že divadlo bude lidem chybět.

 

Děkujeme za rozhovor!

 

* Rozhovor s Renátou Huserovou probíhal 9.11., kdy měla premiéru televizní adaptace Smíření na ČT art.

„Divadlo“ jsme v názvu mít nesměli.