Komiks bude mazec

Rozhovor s hercem Janem Chudým
26. 10. 2018

Co vás přivedlo na jeviště? Působíte spíš jako typ na nějaké pořádné chlapské zaměstnání…

„Původně jsem chtěl být kytarista, chodil jsem dlouho na lidušku, ale těsně před nástupem na konzervatoř jsem se přihlásil i k Albertovi Čubovi do dramaťáku. Na konzervatoř jsem se pak už hlásil na kytaru i na herectví. Dostal jsem se na oboje, akorát mě moc nebavila klasika, takže jsem si nakonec vybral herectví. A dnes vím, že jsem udělal dobře. A co se týká konstituce - před deseti lety jsem měl o třicet kilo míň a vypadal jsem trošku jinak. Hrál jsem extraligu basketbalu, trénoval pětkrát týdně a byl jsem vysportovaný. Až s divadlem jsem přibral. Ale zase jsem si udělal nový typ.“

 

Nechybí vám sport?

„Ani ne, divadlo mě dost vytěžuje, taky občas skládám hudbu a mám dvě kapely.“

 

Jaké zájmy má čtrnáctiletý kluk, který se rozhodne jít na konzervatoř? Byl jste umělecky orientované dítě?

„Já jsem byl taková černá ovce rodiny, protože brácha studoval ochranu osob a majetku, ségra dělala zdravotní školu, a já, jako nejmladší, jsem šel úplně jiným směrem. Ale naši s tím byli celkem v pohodě, protože tušili, jak to se mnou asi bude. Už jako malý jsem třeba na hrobě staříčka hrál na malou plastovou kytarku a podobně. Rodiče mi vždycky říkali, ať jdu na práva, že se všema všechno řeším a rozebírám. Já jsem totiž už na základce dost diskutoval s učitelkami a prosazoval svůj vlastní názor. Ale ne nějak agresivně, spíš formou dialogu.“

 

Tři sourozenci, to už je docela velká rodina – byl jste mazánek?

„Rodiče mají velký statek, zahradu více než dva hektary a spoustu zvířat – prasata, kozy, krůty… Takže jsme museli pomáhat, ale zase žádné galeje. Člověk se naučí pracovat manuálně, musí prokázat nějakou zručnost, já třeba doteď vyřezávám flétny z bezu. Je to mnohem lepší, než žít někde v paneláku. Naučí vás to pokoře k tomu ´svému´ prostoru, o který se musíte starat a máte za něj zodpovědnost. A když člověk něco neudělá, tak to prostě není. Je to dobrá škola do života. Jednou bych takový statek taky chtěl, ale teď mě baví být ve městě.“

 

Jak se lišila vaše představa o konzervatoři od reality – v čem byl pro vás ten největší rozdíl?

„Tím, že jsem chtěl jít primárně na tu kytaru a herectví bylo jen tak na zkoušku a moc jsem s tím, že mě vezmou, nepočítal, tak jsem ta očekávání neměl téměř žádná. Velké překvapení pak byli Martin Františák a Anna Cónová, což byli naši ročníkoví vedoucí, kteří nebyli úplně klasickými profesory. Jejich vedení bylo uvolněnější, měli jsme hodně svobody, šlo spíš o rodinný princip práce, než o mód učitel – žák. Trávili jsme spolu i volný čas, později jsme chodili na pivo, řešili jsme s nimi i osobní věci. Bylo to pěkné období, taková rodinná atmosféra. Ten pocit jistoty a klidu byl důležitý i pro práci, mohli jsme se uvolnit, ztratili jsme trému a odbourali ostych mezi sebou. Hodně děcek, když jde do prváku, tak si představují herce jen podle toho, co vidí v televizi. Což jsou dnes častokrát lidi, kteří nemají žádnou školu, nemají jakoukoliv zkušenost s divadlem. Člověk si myslí, že se něco naučí a pak budou chodit nabídky, ale zjistí, že se musí hodně snažit, aby vůbec nějaké nabídky byly. Musí se znát s lidmi, nabízet se. Což já teda moc nedělám a tak jsem většinou překvapený, když něco přijde.“

 

A ono přichází, točil jste i zahraniční filmy - jak jste se k tomu dostal? V rámci klasického castingu?

„Já jsem někdy ve druháku zajel do Prahy, obešel jsem castingovky a pak jezdil na castingy, ovšem z 90% neúspěšně. Zabijete celý den, většinou se k vám chovají strašně arogantně, čekáte tam celý den s mnoha lidmi, režisér tam ani není, jen někdo, koho to vlastně vůbec nezajímá a nakonec tam stejně obsadí někoho slavného. Takže jsem si řekl, že už tam jezdit nebudu a paradoxně tehdy jsem ty role získal. Bez castingu. Důležité je umět anglicky a mrzí mě, že hodně dobrých českých herců anglicky neumí, a tím pádem si trochu zavírají dveře na západní trh. Já jsem točil třeba i dánsky, musel jsem se naučit tři repliky, teď to půjde v kině. Nejtěžší bylo chytit narážky rodilých Dánů, kteří si tam občas něco přehodili nebo dodali. V jazyce, který neznáte, čekáte na ten zvuk, protože jinak se nedá zorientovat a to bylo náročné.“

 

Co nejdůležitějšího nebo nejzásadnější vám vaši ročníkoví vedoucí předali?

„Dali nám herecké základy, klid a pohodu na práci. Ale co pro mě bylo asi důležitější než škola, a co většina studentů nemá, a za co jsem nejvíc rád je, že jsem mohl hned od počátku hrát. V roce 2010 jsem nastoupil na školu a zároveň se motal kolem začátků Staré arény a měl jsem tím pádem hned i praxi. Je strašná škoda, že na konzervatoři není nějaké malé studio, kde by děcka mohla pořád hrát, protože ta teorie je sice super, ale podle mě je nejdůležitější praxe. Prostě hrát, hrát, hrát, furt a před lidmi. A to ve Stařeně bylo. Pak přišly improvizace s Impéčkem a to mi dalo úplně nejvíc. Navázali jsme na klasické improvizační skupiny, kterých je třeba v Ostravě docela dost, ale vymysleli jsme si i pár svých formátů, pracovali s improvizačními disciplínami. Člověk tím hodně ztratí ostych a trému, naučí rychle přemýšlet, pořád sledovat ostatní, být schopen dokonalé souhry. Pochopí, že divadlo je kolegiální věc, že člověk nehraje jen sám na sebe.“

 

Vy jste členem sdružení Cirkus trochu jinak, co to je za záležitost?

„Teď už nejsem aktivní, ale je to obdoba nového cirkusu. Celé to vzniklo tak, že ve třeťáku nás začal učit akrobacii Vašek Pokorný, který je principálem Cirkusu trochu jinak. Dělali jsme s ním žongláže, párovou akrobacii, paní profesorka Polzerová nás paralelně zasvěcovala do pantomimy, a tak jsme si udělali takové trio mimů. Jezdili jsme po republice, účastnili se školních a poloamatérských soutěží, byli jsme i na Jiráskově Hronově jako hosté a vždycky jsme všechno vyhráli. Člověku to dá nejen schopnost ovládat tělo, ale taky ho to naučí práci s gestem, které, když je přesné, hodně ulehčí práci i v rámci mluvených rolí.“

 

Jaké bylo vaše první setkání se skutečným divadlem?

„Ještě na škole jsem měl hostovačku u Bezručů, kterou jsem sice zkoušel, ale nikdy nehrál. Zkoušel jsem s Jiřím Pokorným Krále Leara. Poprvé jsem tam přišel do kontaktu se staršími, zkušenými herci, objevilo se téma autorit. Ale první zkušenost se vším všudy, jsem zažil až v Aréně, na Smíření. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem většinu lidí znal, super se mi dělalo s Ivanem, měl jsem z toho velkou radost. A byla to velká změna oproti Staré aréně, kde jsme neměli nápovědu, šatny, kostymérky, všechno si člověk dělal sám. A tady najednou stačilo sednout si do šatny a všechno se ´nachystalo´ samo, což bylo velice příjemné.“

 

A uvědomujte si, že přesně takhle to měla kdysi Komorní scéna Aréna také?

„Uvědomuju a je to zajímavé srovnání. Ale je fakt, že v tom prostoru Staré arény to snad ani jinak nejde, protože je to tam extrémně maličké na tolik dalších lidí a ani na to nejsou finance.“

 

Jaké je dostat angažmá do Komorní scény Aréna?

„Já bych řekl, že to je splněný sen. V době, kdy mi Ivan zavolal, tak jsem se flákal a byl v období, kdy jsem už téměř ztratil naději, že bych se mohl v Ostravě v divadle zaměstnat. Uvažoval jsem, že odjedu do Londýna, kde jsem měl nabídky na natáčení. V cizině hodně lidí nemá herecké školy, to je taková naše vymoženost, že máme tolik hereckých škol. Tím pádem je tady strašná spousta studovaných herců. V Anglii jsou ty školy strašně drahé. Ale divadlo je mi bližší než natáčení, takže jsem rád zůstal. A Aréna mi vždycky byla z místních divadel nejblíž. Asi jsem ovlivněný Starou arénou, kde je herec na dosah divákovi, který ho slyší dýchat. Tohle hodně kontaktní divadlo je mi odjakživa vlastní.“

 

Nyní zkoušíte s Tomášem Dianiškou, který, jak sám řekl, pracuje metodou sitcomu – jaká je to práce? V čem je jiná, než běžná práce v Aréně?

„Já se s ním už nějakou dobu znám, protože shodou okolností jsme spolu točili v tom dánském filmu a viděl jsem i jeho věci, třeba Atomovou kočičku nebo Pusťte Donnu k maturitě. Takže jsem tak trošku věděl, co se asi bude dít. Ale kdyby mi někdo před časem řekl, že budu v Aréně dělat operu nebo budu tančit, tak bych se tomu asi zasmál. A teď je to tady.“

 

Jak vás baví sitcomové herectví?

„Je to hodně jiné, než situační divadlo, které se tady jinak dělá, kde člověk zná situaci a může si hrát tak trochu po svém. Tady je plno zvuků, světel, pohledů, prostě technických daností, a je docela těžké uhlídat ten timing. Baví mě to moc, ale mě baví v podstatě všechno, a tohle je navíc výzva. Baví mě protiúkoly a boření stereotypů.“

 

Co je Komiks vlastně za hru?

„Je to šest mikrodramat o lidské psychice a vnímání světa vyjádřené komiksovou formou. Všechno je proto velké, vytažené do trochu už nereálné vrstvy, do nadsazené podoby, taková třikrát podtržená a hodně vybarvená realita. A klade otázku – Máte už svého psychiatra?“

 

Proč by na ni měli diváci přijít?

„Pro tradiční diváky Arény to bude určitě něco jiného, než na co jsou zvyklí, bude to fakt mazec a asi budou překvapeni, prostě mladá krev. Lidi se zasmějí, navíc je tam řada odkazů, takže si tam určitě každý něco najde.“

 

Ptala se Alice Taussiková

Komiks bude mazec